CD Elektro GT+Paleface

Eclipse Music, 2021   27.08.2021

To dáte dohromady pět excelentních finských instrumentalistů různého hudebního zázemí, a máte kapelu, jež mísí jazz s elektronikou a rockem zcela jinak, než to dělají ostatní. To je případ souboru Elektro GT. Takto to učinil bubeník Mikko Hassinen, jinak opora UMO Jazz Orchestra a Pekka Pylkkänen´s Tube Factory (ale hraje též v kapele Värttinä). K němu se přidali hvězdný trumpetista Verneri Pohjola (jistě netřeba představovat), pianista Aki Rissanen (od Pohjolova kvarteta se propracoval k vlastnímu triu a k přednímu jménu britského vydavatelství Edition Records; mimochodem 3.září mu tam vyjde abum sólového piana Divided Horizon!), multižánrový (R´n´B, jazz, elektronika, hip hop, reggae) baskytarista Heikki Laine a jazz-rockový kytarista Jere Haakana. A hned jejich debutové eponymní album (Texicalli Records) se stalo finskou senzací roku 2014. Letos vyšlo další album, které se zove Ruma, a na kterém se instrumentální síla kongeniálně sloučila se zpěvem, či spíše rapem a mluveným slovem předního finského hiphopera, který si říká Paleface (vlastním jménem Karri Pekka Matias Miettinen). Ačkoli hip hop není můj šálek čaje ani kávy nebo čehokoli jiného, nahrávka mnou rozkoší doslova zacloumala! A moc bavila (aby ne, že?). S verneovskou ilustrací na přední straně obalu a názvy tracků dávají tušit, že jde o konceptuální dílo. Proto také nejen jednotlivé skladby, ale celé album graduje, čili nabývá na narativní sugestivitě a výrazové intenzitě. V úvodní Pudotusajot´86 má posluchač pocit, že někde tam, kde skončil Miles Davis, tihle Finové začínají. Hostuje tu navíc Varre Vartiainen, kytarista z Leningradských kovbojů, což elektro-akustický jazz ochucuje jistou dávkou bizarnosti. I když, mezi námi, ta bizarnost je odzbrojující, a mění se právě v onu jedinečnost, která sound této formace odlišuje od všeho, co se ještě dnes považuje za jazz. Jednoduše a rázně řečeno: jazz nebo nejazz, je to úplně jedno. Je to prostě skvělá, objevná a svěží muzika! Což se projevuje hned ve druhém tracku; v Matkalla sisimpään (Na cestě do vnitřku) se mísí ethno-jazz (se silným arabským nádechem Pohjolovy trubky) s naléhavým rapem. Výrazným rysem takové koktejlové hudby protagonistů je kontrast mezi ostře pulsujícími elektronickými rytmy, pro nás bizarními finskými slovy, místy nemilosrdně chrlenými, akustickými klavírními vyhrávkami i sóly jazzového charakteru, zkreslenou trubkou a rockově hutnou kytarou. Slovo ruma, které dalo albu název, znamená škaredý; jde o ústřední výraz v Palefaceově textu v neobyčejně lyrické, zvukomalebné a mocně gradované skladbě Leviathan. Tohle album tedy škaredé není ani co by se za nehet vešlo!

Hrají:
Mikko Hassinen – bicí, elektronika
Aki Rissanen – klávesové nástroje
Verneri Pohjola – trubka
Hekki Laine – baskytara
Jere Haakana – kytara
Paleface – rap, zpěv
... a host:
Varre Vartiainen - kytara