CD Robert Balzar - Around the Bass

Easydoor Records, 2024   08.04.2025

Po skvělém sedmém Balzarově albu Conversation jsem byl notně natěšen na nový, osmý počin. Zvláště, když přední český kontrabasista a baskytarista (vlastní trio, J.A.R., Illustratosphere) ohlásil album výhradně autorské. A ejhle! Nahrávka pod názvem Around the Bass se opravdu o bass jen otírá, něco jako pešek chodí okolo ... protože jde o kolekci jedenácti písní. Balzar zhudebnil texty (v češtině, slovenštině a angličtině) renomovaných autorů Václava Kopty, Zoro Laurince, Martina Sarvaše a Silvie Kaščákové. A všechny zpívá Balzarova partnerka Jana Balzar Lieskovská. Kapelu pak tvoří česko-slovenští instrumentalisté; kromě lídra v ní figurují klávesák Petr Malásek, kytarista Pavol Bereza a bubeník Kamil Slezák, ve dvou písních hostují italský klarinetista Gabriele Mirabassi a trumpetista Juraj Bartoš, ve čtyřech pak (považte!) Jihočeská filharmonie. Album je syceno pestrou žánrovou směsí popu, soulu, šansonu a jazzu. V tomto případě ale onu pestrost bohužel nepovažuji za klad; navzdory v promo textu uvedené autentičnosti a už vůbec ne neohraničenosti. Nic takového z nahrávky necítím. „Vyrostl jsem na americké muzice, kde se přirozeně žánry prolínají," vysvětluje Balzar. „Proto se mi někdy stane, že napíšu skladbu, která je pro jazz málo jazz a zároveň pro pop zase jazz až moc. Sám jsem zvědavý, kam vás tato hudba zavede ..." A já odpovídám: nikam, kde bych byl jako u vytržení! Začnu těmi očividnými negativy. I když je úvodní Nápěv melodický a piano lyrizující, proč ta popová unylost? Premiéra je zase R ́n ́B kousek, ale zpěvačka je málo soulová; v téhle muzice rozechvělé srdce nestačí. Navíc v angličtině je zpěvačka vyloženě amatérská, s výslovností až příšernou – viz. It ́s Not Too Late a hlavně fusion-jazzová odpichovka Timeless; aspoň že tu jsou ty varhany a sólové chorusy Balzara a Bartoše. Tyhle tři příklady jsou bohužel signifikantní pro celé album. Výkon instrumentalistů o několik levelů převyšují zpěvačku, i když celkové vyznění písní je ale stejně determinováno jakýmsi hledáním zpěvaččiny nejvhodnější polohy (aspoň mně to tak připadá, nemohu si pomoci). Ona je to také otázka emocí, myslím opravdových emocí. Jana Lieskovská je výborná herečka, tam jí výrazové prostředky k emocím nechybí; ale jako zpěvačce technika a hlas chybí, takže se ona pochopitelná nejistota, respektive neusazenost musela zákonitě projevit. V umírněné podobě šansonového zpěvu se mi ale líbí – viz. Stín kopretin, kde dokázala vyjádřit melancholii a smutek. Tady mi dokonce připomíná Věru Wajsarovou. (Navíc Koptův text je výtečný!) Trocha emocí vytryskne v písni Pár nádychov, špetka naléhavosti pak v předposledním tracku Čierno-bílo, který považuju za vrchol alba. Balzar tu válí arco i pizzicato, Mirabassi vystřihne skvělé sólo, filharmonie vše zahušťuje (převážně smyčci), dochází k emotivní gradaci. Rád bych věřil tomu, že je předzvěstí lepších písníčkových zítřků ... Ale upřímně: dávám v případě Roberta Balzara rozhodně přednost instrumentálkám!