CD Veronica Swift

Mack Avenue Records, 2021   03.05.2021

Zpěvačka Veronica Swift patří k nové jazzové generaci (nar.14.5.1994), jež neotřelým způsobem čerpá ze slovutného American Songbook, tedy z nevyčerpatelné studnice standardů. Jejími rodiči jsou pianista Hod O´Brien a zpěvačka Stephanie Nakasian. Díky nim se mohla prosadit již jako holčička. V devíti natočila svoje první album a vystupovala coby zpěvačka a trumpetistka (!) v Dave Adams’ The Young Razzcals Jazz Project. Po úspěchu na soutěži Thelonious Monk International Vocal Competition 2015 (skončila druhá) a po absolvování studií v roce 2016 začala spolupracovat kupříkladu s Chrisem Bottim, Wyntonem Marsalisem a Bennym Greenem. V roce 2019 natočila první album pro prestižní label Mack Avenue Records (Confessions), letos navázala neméně výtečnou nahrávkou s výmluvným titulem This Bitter Earth. „Chci, aby byla vnímána jako do jisté míry proklamativní. Jde mi o celkovou atmosféru v naší společnosti,“ prohlásila Veronica Swift. „Ale není to deska politická, je to především dobrá hudba. Protože bez toho nemůžete nejen komentovat cokoliv, ale hlavně ani zaujmout.“ Prvním předpokladem k novému, kvalitnímu uchopení repertoáru dlouhé řady skvělých jazzových a soulových zpěvaček je zpěv. Její hlas je plnokrevný, šťavnatý, hutný, ani zbla ukňouraný, schopný vyjádřit širokou škálu emocí. A ty emoce jí věříte! Výborně frázuje, má v krvi swing, bebop a hardbop, ovládá muzikálové výrazivo, nebojí se rockového písničkářství. Zpívá až s umanutostí, urputností, stejně tak s pokorou, s průzračnými city. Jedinou slabinou jsou vyšší, vypjatější polohy, ve kterých se její výraz poněkud zploští. Ale to zase hrají naplno muzikanti jejího kvarteta. Zpěvačka má štěstí na výborné, navýsost zkušené instrumentalisty. Posuďte sami: pianista Emmet Cohen (na albu hraje též na celestu) válel třeba s Ronem Carterem, Bennym Golsonem, Georgem Colemanem a Kurtem Ellingem, kontrabasista Yasushi Nakamura s Aaronem Goldbergem, Markem Whitfieldem, Vincentem Herringem a Joem Lovanem, bubeník Bryan Carter má v portfoliu např. Clarka Terryho, McCoy Tynera, Wyntona Marsalise a Kennyho Barrona. Zní tu navíc též smyčcové kvarteto, občas kytary, flétny a saxofon hostů. Veronica Swift vybrala třináctku písní, jež se vztahují k trvajícím problémům nejen Ameriky. Reflektují problematiku životního prostředí, domácí násilí na ženách, rasismus, xenofobii, fake news. Vedle standardů, až neuvěřitelně nadčasových, sáhla i po novějších písních. Takže tu zní třeba He Hit Me z repertoáru Carole King, a to jen za doprovodu akustické kytary (Armand Hirsch). Také odpichová hardbopovka The Sports Page z pera Davea Frishberga - „Píseň z konce šedesátých let, která aktuálně a brilantně popisuje převládání fake news během vlády prezidenta Trumpa,“ podotýká zpěvačka. Album pak vrcholí závěrečnou písní Sing, z niternosti vygradované díky strhujícímu sólu elektrické kytary; autorkou je, považte, rockerka Amanda Palmer!

Hrají:
Veronica Swift – zpěv
Emmet Cohen – piano
Yasushi Nakamura – kontrabas
Bryan Carter – bicí
...a hosté:
Armand Hirsch – el.kytara
Aaron Johnson – alt saxofon, basová flétna, flétna
atd...