CD Wabije

Urgence Disk, 2022   02.05.2022

Debutové album švýcarského tria Wabjie mne velmi mile překvapilo! O každé druhé současné jazzové fúzi, jež střídá akustický zvuk s elektronickým, a která propojuje jazz s jinými, zvláště progresivními žánry, se zhusta tvrdí, že tam je patrný vliv Radiohead a Björk. V případě Wabjie se píše ještě o Erykah Badu a Fioně Apple. Jenže většinou jde o PR fígl, jak přitáhnout pozornost. Jenže hudba, kterou produkují tito švýcarští improvizátoři, je esencí všech těch žánrových nálad a výraziva, přičemž ale navrch mají originální riffy, proměny, zvraty a zvuky, jež nemá smysl dělit na akustické a elektronické. Jednoduše zvuky tu jsou živými organismy, se kterými posluchač musí buď sdílet stejný prostor nebo mu budou lézt na nervy. Neobvyklým slovem wabjie se označují rostliny či mechy, jež se proderou mezi dlažebními kostkami, prasklinami ve zdech či v dosud netušených mezerách. Někdo (jako třeba já) je obdivuju a čekám, kdy rozkvetou, jiný je nenávidí a okamžitě odstraňuje. A tak je to i s hudbou Wabjie. Protože tato trojice ženevských hudebníků se zkušenostmi od avantgardy až po čistokrevný jazz, soul, rock a elektronickou hudbu svoji hudbu různě ohýbá a kroutí, aby ji vynesla na světlo, aby mohla rozkvést. Zrodilo se tak devět nových, jedinečných, originálních květů, pro otevřené posluchače neobyčejně voňavých. Výraznou roli hraje minimalismus; dokonce v samotném úvodu alba evokuje Laurii Anderson (Perhaps/Maybe). Nechybí psychedelická chuť; více jako Björk tu pak slyším Grace Slick z legendární kapely konce šedesátých let Jefferson Airplane (např. Doubt). Zpěvačka Soraya Berent je vskutku výtečná, její hlas tvárný, emocionálně i narativně bohatý. Není jí vzdálený ani kabaret, takový ten dadaistický; však jeho kolébka je také ve Švýcarsku, byť nikoli v Ženevě, ale v Curychu (Kabaret Voltaire). Jsou jím prosyceny skladby Klickatick (s vokály R´n´B) a Dolomite (tady s nabluesovělým pianem). V titulní Lull na posluchače dýchne opar opojné hudby rané produkce 4AD, včetně ambientní zvukomalby. Dalším stavebním kamenem tria Wabjie je acid-jazz, z něhož se vylupují klavírní sóla, což vytváří úžasné napětí (Pityhob the One, závěrečná Slumber). Aktéři dokáží vytvořit i melodickou, nádherně uvolněnou píseň se strašidelnými i jinak nápaditými vokály, se kterou by mohli klidně atakovat hitparády (Pityhob the Two). A stejně tak šťavnatou, propracovanou a sopečně proměnlivou, při níž každý může zažít skutečné dobrodružství poslechu (Slowly But Surely).

Hrají:
Soraya Berent – zpěv
Michel Wintsch – piano, el.klávesy
Samuel Jakubec – bicí, perkuse