10. - 14.10.2023, Hradec Králové, CZ   26.10.2023

Filozofie 29.ročníku mezinárodního festivalu Jazz Goes To Town se nesla na Vlnách Radosti. Tyto dva významy vyjadřují pohyb, který je hudbě přirozeně vlastní, a pozitivní emoce, které v nás dobrá hudba vyvolává. Dnes je jich zvláště třeba. Festival nabídnul spoustu dobré hudby, a to již tradičně na různých místech východočeské metropole. Letos ke kavárně Artičok, Studiu Beseda, Biu Central, Petrof Gallery, Klubu č.p.4 a Sboru kněze Ambrože přibyla Knihovna města Hradce Králové. A vězte, že všechna zahraniční uskupení hrála v Čechách zcela poprvé!

 

Úterý 10. 10. - první festivalový den, kavárna Artičok
„Frekvence štěstí“

Nela Dusová & 2in2out (CZ) (Nela Dusová – tenor saxofon, Jan Lacina – el. kytara, Klára Pudláková – kontrabas, Adam Sikora – bicí). Toto kvarteto je jedním z nejnadějnějších českých souborů mladé generace. Repertoár je autorský, z pera saxofonistky Nely Dusové (Event Horizon, Kristina Barta, Concept Art Orchestra, Euroradio Jazz Orchestra EBU) a kytaristy Jana Laciny. Jazzový čtyřlístek doplňují kontrabasistka Klára Pudláková (Avokaduo, Uthando, Pudlax, Molotow Moloch) a bubeník Adam Sikora (The Abs). Jejich hudba je specifickou fúzí hard bopu a současného jazzu ochuceného avantgardou i rockovými prvky, což poskytuje prostor k neotřelým improvizacím a neopakovatelnosti každého koncertu (včetně Drážďan a Paříže!). Festivalový set potvrdil jejich renomé plnou měrou. Zazněly stěžejní kousky z dosavadního repertoáru kvarteta, jež by se měly stát základem připravovaného debutového alba, které vyjde na sklonku jara příštího roku u brněnského vydavatelství Bivak Records. Koncert otevřela skladba Normal People, následovaly např. skvěle vygradované drama Abyss Of Betrayal, kytaristova jemnůstka K labutím, Something Given (skladba inspirovaná estetikou hudby Briana Bladea a jeho Fellowship), Jimurt (Lacinův hold Jimi Hendrixovi a Kurtu Rosenwinkelovi) a vánoční balada Soon. Přídavek pak představoval strhující hardbopovou jízdu. 

 

HLASkontraBAS (CZ) (Ridina Ahmedová – zpěv, Alice Bauer – zpěv, Mirka Novak – zpěv, Markéta Zdeňková – zpěv, Petr Tichý – kontrabas, Tomáš Liška – kontrabas, Ondřej Štajnochr – kontrabas, Ondřej Komárek – kontrabas). Poté se na pódiu vynořilo podivuhodné tuzemské okteto – čtyři vokalistky a čtyři kontrabasisté. Původně duo kontrabasisty Petra Tichého a vokalistky Ridiny Ahmed se rozrostlo a získalo ryzí akustickou sílu a bohatství, neboť hudba se obešla bez samplů a looperů. Fúze jazzu a etnické hudby přinesla místy neobyčejně silný, nebojím se napsat spirituální zážitek. Basové a vokální hlasy díky výrazově silnému kontrastu utkaly bohaté předivo emocí duchovních i živočišných, přičemž ke střetu mužského a ženského světa nedocházelo, naopak; ty světy ladily, doplňovaly se, vzájemně prolínaly. Ženský element byl uprostřed, mužský rozdělený vedví je ohraničoval, chránil, nikoli svíral. Soubor byl v létě na Islandu, kde vznikal stěžejní repertoár pro připravované album, jež vyjde na přelomu zimy a jara příštího roku na značce Hevhetia. Proto vedle autorských vkladů Ridiny Ahmedové (Barvy všecky), Petra Tichého (V Beskydech), respektive obou protagonistů společně (Mustang) či skladeb zpřízněných tvůrců Adama Bena Ezry z Izraele (The Mysterious Ride), Petra Wajsara (dětsky skotačivá až dadaistická či surreálná Stompin´) a Beaty Hlavenkové (tolik aktuální Peace) zazněly čerstvé kompozice isladských a norských autorů. Ať už to byla svěží, jiskrná Funkle (Mats Eilertsen) či foklórně zabarvená a mistrně vygradovaná Siglufordur Spring (Niels Aukland), přinesly emoce a vzrušení. A už vůbec ne chladné, jak by se dalo čekat od severských autorů. Pro mne osobně představovala absolutní vrchol skladba The Pine Tree islandského písničkáře a rozervance Pétura Bena; zde zazářila především Markéta Zdeňková a kontrabasová ostinata, jež se zadíraly do masa. Emotivní, dramatické, plné melancholie i bolesti!

 

Středa 11. 10. - druhý festivalový den, kavárna Artičok
„Melodie lehkosti“

Osian Roberts & The Bopportunists (UK/CZ) (Osian Roberts – tenor saxofon, Tomáš Kaštan Baroš – kontrabas, Marek Urbánek – bicí). Trio velšského saxofonisty Osiana Robertse (můžete znát z tria Otto Hejnic Organism), usazeného v Praze, se věnuje interpretaci průkopnických bebopových skladeb, jež ve druhé polovině 40. let vtrhly do jazzového světa. Ty se během desítek let ve většině případů staly nesmrtelnými standardy. Ovšem toto trio jim vtisklo vlastní pečeť díky vzrušujícímu spojení autenticity a vlastních aranží. Tentokrát převládaly kompozice Dizzyho Gillespieho (např. Blue´N´Boogie, Digin´Diz, Con Alma...), samozřejmě došlo i na Charlieho Parkera (Relaxin´at Camarillo, Cherokee) a Theloniousa Monka (Round Midnight). Všichni tři aktéři hráli skvěle, ovšem Kaštan hrál jako o život. To bylo pošušňáníčko!

Studio Beseda
Hirsute (F) (Anne Quillier – klavír, kompozice, Damien Sabatier – baryton saxofon, Pierre Horckmans – basklarinet, Vincent Girard – kontrabas, Guillaume Bertrand – bicí). Lyonská kapela Hirsute představuje neobyčejně zajímavý hudební svět, který je zkoncentrován do mikrokosmu až intimního, vnitřně bohatého pojetí jazzu ve spojení se současnou komorní vážnou hudbou. Skladby, jejichž výhradním autorem je pianistka Anne Quillier, jsou syceny cinematickými melodiemi a témbry. Sólové chorusy nejsou tím nejdůležitějším, kvinteto staví především na ostinatech, minimalistických figurách, bohatě barevných plochách, mnohdy odkazujících na francouzský impresionismus. Koneckonců už samotné spojení barytonsaxofonu a basklarinetu je efektní (v tom dobrém slova smyslu). A dokonce na posluchače vybafne odlehčená rozvernost a hravost a´la Kuchyňská revue Bohuslava Martinů; připadal jsem si jako v sedmém nebi, to mi věřte! Někdy osamí pianistka, a to pak ožívá odkudsi z hloubi dokonce Olivier Messiaen! Kontrast k měkkým, lahodným dechům, klavíru a kontrabasu tvořily bicí, obohacené hodně o kovové objekty. Vynikající set!

Lucia Cadotsch & Speak Low (CH/SE) (Lucia Cadotsch – zpěv, Otis Sandsjö – tenor saxofon, altový klarinet, Petter Eldh – kontrabas). S půvabnou švýcarskou zpěvačkou Lucií Cadotsch jsme vloni přinesli exkluzivní rozhovor a její letošní album Speak Low II. jsme i recenzovali. Zatímco většina publicistů a koneckonců i posluchačů (což festivalový koncert plně potvrdil) vyzdvihuje zpěvaččinu snahu přetvářet písně a skladby napříč žánry prostřednictvím zcela prostého, od emocí oproštěného zpěvu v kontrastu s dravou, emotivní, klokotavou a cirkulující hrou švédských avantgardistů, mne to ale bohužel neoslovuje. Ať se saxofonista Otis Sandsjö a kontrabasista Petter Eldh snaží sebevíc, trio pak nedokáže udržet napětí po celou dobu koncertního setu. A je to škoda, protože repertoár zpěvačky je navzdory širokému žánrovému rozpětí neobyčejně kvalitní a s mým vkusem naprosto souznící. Protože pak podle mého názoru vyzní vesměs naprázdno. Ať už jsou to namátkou písničkové klenoty Randyho Newmana I Think It´s Going To Rain Today či Don´t Explain Billie Holiday. Oceňuji odvahu uchopit takové hudební kousky, jako By This River ambientního mága Briana Ena a There Comes A Time jazzmana Tonyho Williamse. Jenže – všechno to zpívá úplně stejně! Ať se na mne budou mnozí hudbymilovní souvěrci zlobit, ale mne takový přístup zcela míjí ... A na závěr zopakuji to, co jsem napsal ve výše uvedené recenzi Speak Low II. A to, že nejvíc mně sedí její interpretace písní Weilla a Brechta. Ve Speak Low a zvláště Ballad Of The Drowned Girl prosákly totiž na povrch emoce, kterým zároveň mohu věřit. Však tahle píseň vznikla na paměť Rosy Luxemburkové ...

Čtvrtek 12. 10. - třetí festivalový den, Knihovna města Hradce Králové
„Rytmus naděje“

Hałvva (PL) (Kamil Piotrowicz – klavír, syntezátory, Jacek Prościński – bicí). Toto duo je tvořené nejzajímavějšími hudebníky mladé polské improvizované a elektronické hudby: Kamilem Piotrowiczem a Jacekem Prościńskim. Setkali se v roce 2016 a od té doby experimentují s možnostmi volné improvizace, jež tak ústí do zcela různorodých skladeb. Ty však spojuje až extrémní zvukové surreálno, glitche a další elektronická špína, emoce a rytmické ostrohrany a úhly, které drží výlety bez hranic pohromadě. Piotrowicz začal hrát na klavír, hlavně na struny (a to tympánovou paličkou), posléze se ale přesunul k syntezátorům, živé elektronice a gongům. A u toho již de facto setrval. Škoda, toho akustického klavíru by mohlo být více, zvláště, pokud by na něj hrál netradičními způsoby. Naštěstí jeho tvůrčí rozlet elektronika nezadusila; střídal ambientní drony s noisovými návaly, syntezátorový minimalismus s varhanním (evokovalo to chvíli Glasse). Často to vše v ostrých střizích, což připomínalo koláže. Jen na chvíli se pak vrátil ke klavíru, ze kterého vykouzlil chopinovskou lyriku, nádherně perlivou. Bubeník na to vše reagoval hbitě, střídal zvukomalby s pulsací a rytmickým zpěněním i nervností. Byl to dobrodružný poslech, při kterém jsem si ale poznamenal, že méně elektroniky by bylo více.

Luke Stewart & Silt Trio (USA) (Luke Stewart – kontrabas, kompozice, Brian Settles – tenor saxofon, Chad Taylor - bicí). Kontrabasista Luke Stewart je vůdčí osobností na avantgardní scéně ve Washingtonu D.C. Na festivalu v Hradci Králové se představil se svým Silt Triem, které spolu s ním tvoří bubeník Chad Taylor (hrál třeba 11 let s freejazzovým pianistou Cecilem Taylorem! A na JGTT už mimochodem jednou hrál, a to v roce 2019 v triu Digital Primitives s newyorskými legendami Cooperem-Moorem a Assifem Tsaharem!) a saxofonista Brian Settles, který tříbil svůj osobitý zvuk u Gila Scotta-Herona, Jasona Morana, Stanleyho Turrentina či Shirley Horn. Jejich improvizační lehkost, stylistická tvárnost a energie čerpaná z hlubokých afroamerických jazzových kořenů mne doslova očarovala. Už jejich příchod na pódium s kalimbou a chřestidly byl sympatický a okamžitě nás vtáhl do jiného světa, než je ten náš, evropský. Když to pak rozbalili, byla to jízda do jazzových nebes. Bubeník hrál hutně, ale přitom měkce, saxofonista hrál zdánlivě bez emocí, ale ty si posluchač přetavil v sobě, občas vypěnil free jazz; ovšem lídr (který svým vzhledem připomínal zvláště z profilu Erica Dolphyho) hrál jako o život, respektive se znovu a znovu s vášní zmocňoval kontrabasu jako muž milované, zbožňované ženy, až jí tak rozběsnil, že jí to muselo i bolet. My, posluchači, jsme se tak měnili ve voayery s otevřenou pusou. Basové riffy mnohdy rozpoutaly power-jazzový tah, který pak ústil ve šťavnatý swing. Konec vystoupení se vrátil k samotnému počátku s kalimbou a chřestidly, přičemž Stewart začal recitovat sice existenciální, ale přitom prostou poezii... We are here... která se pak mění v jakousi mantru. Tu posléze střídá zběsilá jízda až k free jazzu, kdy Stewart týrá svoji basu smyčcem. Závěr je ale ve znamení hlubokého spirituálního výraziva v jednom jediném motivu, jež má sílu coltraneovského Love Supreme; codou je ale saxofonový nářek. Vskutku silný zážitek!

Pátek 13. 10. - čtvrtý festivalový den, Petrof Galery
„Rezonance dobra“

Emil Viklický & Pavel Hrubý (CZ) (Emil Viklický – klavír, Pavel Hrubý – basklarinet). Od vydání společného alba Emila Viklického a Pavla Hrubého Between Us (Amplión Records, 2020) uplynuly sice již tři roky, ale oba protagonisty to očividně náramně baví. Jejich dialogy jsou vpravdě kongeniální, oba muzikanti se proměňují v jedno tvůrčí tělo a jednu duši. Lidové motivy se mísí s bluesovým feelingem (např. Viklického skladba Forlorn Peach Tree), v úpravě lidovky Bazalička doslova bobtnají emoce a tesknota, klavír je rozmáchlý i pulsuje, basklarinet zaníceně dýchá a zní třeba i jako didgeridoo. Zazněly i dvě coververze, které by jistě potěšily autory Herbieho Hancocka (Chan´s Song) a Horace Silvera (Peace). A také, což bylo obvzláště potěšující, dvě autorské novinky – Viklického Dawn Devayne, zabarvená tak trochu gershwinovsky, a Hrubého jemnůstka Timeless. Nádherný festivalový set!

Bio Central
Marek Pospieszalski Oktet (PL) (Marek Pospieszalski – dechové nástroje, tape machine, Tomasz Dąbrowski – trubka, Piotr Chęcki – saxofony, Tomasz Sroczyński – viola, Szymon Mika – kytara, Grzegorz Tarwid – klavír, Ksawery Wójciński – kontrabas, Qba Janicki – bicí). Vzhledem k tomu, že Polsko je velmocí nejen v jazzu, ale také v soudobé vážné hudbě, není divu, že hudba mnohých tvůrců představuje fúzi těchto dvou světů. A ty světy si tu více, inde méně rozumějí – viz. tzv. Třetí proud. V případě saxofonisty a skladatele Marka Pospieszalského jde přímo o kongeniální spojení. Ten na to šel jinak – přímo vychází z již originálních kompozic polských skladatelů a skladatelek 20.století. Aby tak dokázal, že tato náročná hudba měla významný vliv na jazz a vůbec improvizovanou hudbu, na elektronickou klubovou muziku, noise, elektroakustickou hudbu a sound art. Na pódiu zazněla jedinečná směs témbrové hudby, elektroniky včetně noise, undergroundové hutnosti a jazzové improvizace hlavně freejazzové estetiky. Zazněly skladby z 2CD Polish Composers Of The 20th Century (Clean Feed, 2022), kupříkladu ty, jež vycházejí z tvorby Zygmunta Krauze či Bogusława Schaeffera. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno objevil polské skladatelky, které experimentovaly často intuitivně, protože hudba Johna Cage a dalších avantgardistů se za železnou oponu dostávala sporadicky, pocítil jsem vzrušení a blaho ze skladeb Hany Kulenty (mj. minimalismus), Bernadetty Matuszczak (brutální noise-rock, post bop), Alźbiety Sikory (free jazz) a Agaty Zubel (free jazz, minimalismus, dramatické, cinematické témbry). Tedy vskutku objevný repertoár z letošního alba No Other End Of The World Will There Be (opět na portugalské značce Clean Feed). Tak se i jmenuje skladba, jež koncertní set této polské úderky zakončila; Pospieszalski v ní vyšel z kompozice Agaty Zubel na téma básně klasika Czeslawa Milosze Piosenka o konću świata. Ve finále se vynořil kolektivní zpěv oné sentence Žádný jiný konec světa nebude, která se repeticí změnila v působivou mantru.

Concept Art Orchestra & Helge Sunde (DE/CZ/NO/PL) (Helge Sunde – dirigent, hudební režie, Benny Brown, Oskar Török, Štěpánka Balcarová – trubky, Jan Jirucha, Robert Hedemann – trombóny, Andrea Šulcová – flétna, Marcel Bárta, Luboš Soukup, Jonas Brinckmann – saxofony, Małgorzata Hutek – vokál, Robert Balzar – kontrabas, Vít Křišťan – Fender Rhodes, Kamil Slezák – bicí, Tomáš Sýkora – elektronika, Epoque Quartet – smyčce, Zbyněk Oudys – světelná choreografie, videoprojekce). Na festivalu zaznělo osm kompozic z celkových jedenácti od sedmi skladatelů v nejnovějším orchestrálním projektu nazvaném Music for Lights and Shadows, na němž se podílela významnou měrou norská jazzová ikona Helge Sunde. Zvláštností je tu smyčcové kvarteto, jež nahradilo část dechové sekce. A také světelný design a především projekce působivých fotografií norských autorů, které souzní s hudbou; ostatně sloužily jako inspirace při psaní hudby. Helge Sunde je v projektu zastoupen také jako skladatel. Tři části jeho bohatě vybarvené suity Abandoned Houses tvořily pomyslnou páteř celého vystoupení. Ostatní kompozice napsali vesměs členové orchestru. Syceny jsou zvukomalbami a skvělými sólovými chorusy. Zazněly You Don´t Actually See the Shape of Anything Víta Křišťana se sóly Luboše Soukupa na tenorsax a Oskara Töröka na trubku, křehká Father and Child s houslovým sólem, bigbandová jízda Botanical Perceptions Luboše Soukupa, v níž exceloval Marcel Bárta se sopránkou, The Return Tomáše Sýkory s vokálem a narůstající dynamikou až k erupci a jako přídavek A Tree in Haukeli Jana Mazury se Soukupovým klarinetovým chorusem. Bohužel festivalové omezení času nedovolilo prezentovat kompozice Martina Brunnera a Štěpánky Balcarové. Celé vystoupení zapůsobilo jako pohlazení!

Sobota 14. 10. - pátý festivalový den, Sbor kněze Ambrože
„Vlny radosti“

Streifenjunko (NO) (Espen Reinertsen – saxofon a Eivind Lønning – trubka). Oba členové Trondheim Jazz Orchestra spolu tvoří duo Streifenjunko již od roku 2005. Tentokrát se v akusticky čistoskvoucím prostředí obešli bez elektroniky; přesto jsem měl občas pocit, že přítomna je. Natolik dokázali zkreslovat, respektive špinit zvuk svých nástrojů. Mnohdy jim stačil pouze dech a mechanika, aby se až meditativně ponořili do duchovního prostředí. Vytvářeli ambientní drony, což jim umožnil tzv. cirkulační dech, dokázali rytmizovat skrze slapování a vůbec zkoumali interpretační a zvukové možnosti hry, místy blížící se musique concrète. Byl slyšet nářek či volání sobů, rozeznívaly se zvony, bobtnaly témbry, vrnělo to, vrčelo, cvrlikalo, ševelilo, rezonovaly alikvóty; oba aktéři používali i perkusivní způsoby hry, tlumili zvuk o žulové schody. V přídavku nás vzali do ptačí říše ...

Bio Central
The Shape of Jazz to Come, Vol. 4 (CZ, NO) (Amalie Dahl – saxofon, Kristýna Švihálková – melodické bicí nástroje, perkuse, Ian Mikyska – strunné a dechové nástroje, Štěpán Janoušek – trombón, zpěv, Jan Pudlák – klavír, klávesové nástroje). Také letos, a to již počtvrté, se pět mladých instrumentalistů sešla v Hradci Králové na rezidenčním projektu pojmenovaném po přelomové desce Ornetta Colemana. Čtyři hudebníky z Česka doplnila tentokrát norská saxofonistka a improvizátorka Amalie Dahl, mimochodem členka Trondheim Jazz Orchestra. Zvukomalebné plochy sycené lyrikou střídaly vypjatější pasáže, jež se vznítily šťavnatým hard bopem, power-jazzem, free jazzem a zběsilými sóly trombonisty Štěpána Janouška a altsaxofonitky Amalie Dahl. Tu se vyloupla i fujara či naopak nabroušená el. kytara Iana Mikysky. Dramatickým způsobem se střídaly téměř ambientní melodie, témbry, soudobá dramata, freejazzová brebentění, názvuky lidové hudby, noisové vlny, dokonce kolektivní zpěv veršů portugalského básníka Fernanda Pesoy, které zhudebnil Štěpán Janoušek; finále pak bylo doslova apokalyptické! Podle mne zatím nejlepší uchopení rezidenčního projektu.

Trondheim Jazz Orchestra & Ole Morten Vågan (DK/NO/SE) (Ole Morten Vågan – kontrabas, kompozice, Sofia Jernberg – zpěv, Josefin Runsteen – housle, Eivind Lønning – trubka, Eirik Hegdal – saxofon, klarinet, Fredrik Ljungkvist – saxofon, Amalie Dahl – saxofon, Espen Reinertsen – saxofon, basklarinet, Øyvind Brække – trombon, Alex Zethson – klavír, Marianne Baudouin Lie – violoncello, Vegard Bjerkan – syntezátory, Håkon Mjåset Johansen – bicí, Gard Nilssen – bicí). Norský Trondheim Jazz Orchestra je jedním z nejkreativnějších jazzových ansámblů v Evropě. Působí již od roku 2000 a co do instrumentace a velikosti se mění projekt od projektu. Ve finále Jazz Goes To Town zahrál skladby z dvojalba Plastic Wave (ODIN Records, 2021), jež zkomponoval věhlasný kontrabasista Ole-Morten Vågan. Sílu orchestru umocnily dvoje bicí, které ho hnaly do těch nejzběsilejších otáček, včetně sólových, především saxofonových jízd, což posluchačské auditorium uzemnilo hned v úvodní skladbě AfterMath Rock. Následovaly další fláky, v nichž sálal tu latino žár, onde fusion, třetí proud či post bop. V nářezu Critical Mass Distraction vystřihla strhující colemanovské sólo houslistka Josefin Runsteen. Orchestrální barvy i emoce doplňovala až po okraj fenomenální vokalistka Sofia Jernberg, která přecházela z nejhlubších poloh až po ty stratosférické během sekundy, jakoby to byla ta nejjednodušší věc na světě. Stejně tak saxofonistka Amalie Dahl, jež představuje vskutku evropskou interpretační špičku. Ostatně totéž se dá bez uzardění konstatovat o drtivé většině aktérů tohoto závěrečného festivalového koncertu. Bezpochyby absolutní vyvrcholení Jazz Goes To Town!
Nezbývá nyní již nic jiného, než se těšit netrpělivě na 30.ročník!

Táto služobná cesta bola realizovaná s finančným príspevkom Literárneho fondu!