CD Vertigo – Nic

CD Vertigo – Nic
CD Vertigo

Animal Music, 2022   12.01.2023

Jak jste byli v září informováni, nadžánrová česko-slovenská (usazená v Praze) kapela Vertigo si k dvacátým narozeninám nadělila v pořadí šesté studiové album. Jmenuje se Nic. Ale čekejte naopak hodně, doslova gejzír muziky, opět neotřelé, jedinečné, s přebujelým i minimalistickým výrazem a hutným i niterným zvukem! Čeká vás 14 tracků, včetně tří miniatur v podání hordy trpaslíků z obalu CD. Většinu skladeb napsal saxofonista Marcel Bárta, dvě pak klávesák Vojtěch Procházka a jednu má na svědomí basák Rastislav Uhrík. Je až neuvěřitelné, co se dá všechno vměstnat do několika minut hudebního toku! Tahle kapela je živoucím důkazem toho, že jazz je všesavá houba. Jejich hudba není založena na modelu téma-sóla-téma; tady se pracuje s tématem kolektivně, pospolu, a to bobtnavým způsobem, kdy témbry vytvářejí kupovitou oblačnost, přičemž dynamika, struktura, rytmus, to vše se prudce mění naprosto neočekávaně. Stále se něco děje. Avšak ani stopa po instrumentální onanii, v jejich multijazzu nejsou sólové chorusy tím, čím by měly být. Pakliže tam vůbec nějaké jsou. Power-jazz se mísí třeba s psychedelickými opary a soft-rockem (Příběh č.2), témbry lahodí s výrazným rytmem, trubka se noří i vzlétá (Nai; má na mysli autor Bárta srnce vietnamsky?), hard bop s nadhledem hnětený s avantgardou, s krystalickým pianem a zatěžkaným violoncellem (Marcel), nechybí ani kari koření a ironická unylost v reflexi na ono worldjazzové noření (a moření) Dona Cherryho (Don). Unylost v podání Vertiga je vůbec kouzelná. Svědčí o tom líné, záměrně jaksi rozplizlé tango snad z Paříže, které nechce být poslední, ale má smůlu (Abubilla; má na mysli autor Procházka ptáka dudka?). Ovšem když se do toho kapela obuje, je z toho něco jako filmová hudba k neorealistické Velké žranici (Dál a dál a dál) či hravá, klokotavá, zahuštěná, minimalismem sevřená bujarost (Hermetico). Zcela novým výrazem pro Vertigo je mysteriózní nálada, s níž ovšem aktéři nakládají po svém, nezatíženi čímkoli; přimíchávají cool, noire i thriller (Zapadákov), také ambient a intenzivní témbry, jež nakonec zcela zdivočí (Zaklínadlo). A pak je na albu přítomna jejich svojská lyrika, uvolněná, umocněná třeba přemítavým kontrabasovým sólem autora Uhríka (Trip), nebo lynchovská, s křehkým ženským vokálem (Nic). Tohle album je podle mého názoru žhavý aspirant na Anděla!

Hrají:
Marcel Bárta – tenor a alt saxofon, okarína
Oskar Török – trubka, xaphoon
Dorota Barová – violoncello, zpěv, efekty
Vojtěch Procházka – klavír, Fender Rhodes, Wurlitzer 200A, Vermona ET 6-2, Yamaha PSS-390, Nord Stage 2, dětský akordeon
Rastislav Uhrík – baskytara, kontrabas
Daniel Šoltis – bicí, perkuse