8. - 10.10.2020, Hradec Králové, CZ   14.10.2020

Třetí festivalový den Jazz Goes To Town 2020 8.října otevíral v Bio Central unikátní projekt The Shape of Jazz to Come. Šlo o vystoupení pěti talentovaných muzikantek, slibných nadějí česko-slovenského jazzu. Název odkazuje k legendárnímu albu Ornetta Colemana, jež bylo předzvěstí free jazzu, revolučního zlomu v jazzové hudbě. A Lucie Páchová (zpěv, elektronika), kontrabasistka Klára Pudláková, houslistka Jana Havláková, saxofonistka Michaela Turcerová a Anežka Nováková (bicí, vibrafon), která na poslední chvíli nahradila Michaelu Antalovou, jejíž účast znemožnila covidová situace, takto spolu hrály poprvé. Za tři dny dokázaly vytvořit jedinečnou suitu, za niž by se nestyděl ani Ornette. Ale hlavně: dokázaly ji interpetovat takovým způsobem, že jsem se dostával až do stavu blaženosti. Ostrohranné, svižné, nepředvídatelné sazby a dronové zvukomalby unisono střídaly freejazzové erupce a ponory ovlivněné soudobou vážnou hudbou, noisové výboje, syrové lidové motivy a dokonce pantomimické kreace.

Ondřej Pivec Organic Quartet pak představoval renomovaný, na jazzové scéně nesmazatelně etablovaný soubor. Lídra, varhaníka Pivce, ověnčeného cenou Grammy, stejně tak nesmírně pracovitého, mezinárodně uznávaného kytaristu Libora Šmoldase, bubeníka Tomáše Hobzeka a saxofonistu Jakuba Doležala jistě netřeba představovat. Nabluesovělá i střemhlavá sóla, jiskřivá souhra, to vše se posluchačům dostalo. Ale jaksi nic víc. Bylo to profesionální, ale nic nepřekvapilo. Avšak po delším čase jsem mohl slyšet jejich skvělou coververzi „Jazz Crimes“ od Joshui Redmana, což mi udělalo velkou radost.

Čtvrté dějství festivalu (9. října), opět v Bio Central, otevřelo slovensko-české trio KIN, jež považuji za jednu z největších jazzových nadějí v srdci Evropy - už když se jmenovali Szaturma. Jenže místo Petra Macečka přišel Jakub Švejnar, takže se musel změnit i název sestavený ze tří příjmení. KIN je neméně výmluvný; znamená příbuzné. Sepětí saxofonistky Michaely Turcerové, kytaristy Štefana Szabó a bubeníka Švejnara je v tomto případě až pokrevné. Ostatně jejich autorská hudba, postavená na proměnlivé dynamice a výrazivu, by nemohla jinak fungovat. Přerývané sazby, drobnokresba, ambientní prvky, melodičnost á la ECM, power-jazzový tah, industriální noise, freejazzové erupce – to vše se na posluchače hrne a vtahuje do sebe. I v těch nejniternějších ponorech navíc dokáží udržovat napětí, což se mnohdy nedaří ani leckterým světovým hvězdám. Pro mne dosavadní vrchol festivalu!

Poté na jazzové kolbiště dorazil nefalšovaný Rock In Opposition sound v podobě francouzské úderky Chromb!. Šťavnatá a bohatě proaranžovaná hudba čtveřice lyonských muzikantů s výlety k ranému art-rocku, psychedelii, soudobé vážné hudbě a free jazzu je inspirována tvorbou Johna Zorna, Franka Zappy, The Residents, Soft Machine, Art Zoyd či Magma. Jsou navíc i zdatnými vokalisty, což mně místy evokovalo rané Pink Floyd. Eklektická směs progresivní hudby napříč žánry osvěžila a obohatila festival o nový rozměr. Výborný dramaturgický tah!

Poslední festivalový den (10.října) odstartoval již v podvečer ve Studiu Divadla Drak Vilém Spilka Quartet. Koncert byl cílen na rodiny s dětmi, ale žádná se bohužel nedostavila. Kvarteto rozdělilo repertoár rovnocenně mezi skladby z alba „Podvod“ (tj. zjazzovanými hity Jana Nedvěda) a loňskou Deskou roku dle Čro Jazz, cele autorskou „Čekání na Toma“. Lídr Spilka opět potvrdil svoji schopnost nápadité doprovázet, ovšem svoji kytaru nechal také rozkvést v několika výborně vystavěných sólech. Vlastimil Trllo šťavnatě, bez zbytečných kudrlinek tvrdil muziku, zatímco bubeník Martin Kleibl svojí mnohdy vypjatou hrou tvořil kontrast k melodičnosti skladeb, již coltraneovským způsobem umocňoval saxofonista Radek Zapadlo, a to převážně na sopránku.

Finálový večer se pak uskutečnil ve Studiu Beseda. Otevřelo ho norsko-švédské trio We Are z Osla. Klasické severské melodie, basová kytara a saxofon posilněny živou elektronikou a ambientními samply, občas techno, noise, sem tam power jazz, žádné překvapení se nekonalo.

Zato trio Melez, jež tvoří turecká vokalistka Cansu Tanrikulu, americký bubeník Jim Black a rakouský klávesový mág Elias Stemeseder, to bylo jiné kafe! Lepší závěr festivalu jsme si nemohli přát. Na pódiu se odehrálo cosi jako sci-fi jazzové drama, rozměrná svita, jež na mne působila až orwellovsky. Zpěvačka vedle občasné deklamace především vokalizovala buď s pomocí elektroniky, nebo vskutku vypjatým instrumentálním vokálem ve stylu Meredith Monk. Klávesák střídal klavír se syntezátorem a mini-moogem, v hymnických partech zněly varhany. Jim Black, jehož dramaturg festivalu Michal Wroblewski označil jako patrně nejlepšího bubeníka planety, na sebe strhnul pochopitelně největší pozornost. A zaslouženě. Jeho hra byla plná jedinečných fines (použil i čtyři paličky současně), fantazie, citu, bouřlivých emocí i fyzického nasazení mnohdy až na hranici lidských schopností.