14. - 16.10.2021, Hradec Králové, CZ   21.10.2021

Třetí festivalový den (čtvrtek 14.10.) vešly do Hradce Králové, a to premiérově v Čechách (a koneckonců i na Slovensku) dvě formace, jež představují to opravdu zajímavé z evropské scény experimentálního jazzu. Francouzsko-italské trio ABACAXI (což znamená velký a neobyčejně sladký ananas pěstovaný v Brazílii) letos vydalo pozoruhodné debutové album Mainstream Desire, jehož výbušný obsah se trojlístku aktérů podařilo přenést i na pódium Bio Central. Slovutný kytarista Julien Desprez s doslova vražednou rytmikou (baskytarista Jean-François Riffaud a bubeník Francesco Pastacaldi) nahrnuli do posluchačského auditoria nemilosrdně vybuchující, třaskavou lávu, kterou bych označil jako free-jazz-rock. Autor repertoáru tria Desprez navíc hraje více nohama než rukama, neboť svoji kytaru má napojenou na celý komplex elektronických krabiček připomínající malou elektrárnu. Jeho hra tak dostává podobu pološíleného pohybového divadla. Ostatně to plně koresponduje s trhaným zvukovým tokem, v němž bylo možno nalézt Hendrixův odkaz, ambientní opar, hlukové monolity a tu nejsvobodnější formu improvizace.

Německo-britské kvinteto OLI STEIDLE AND THE KILLING POPES mělo na Jazz Goes To Town vystoupit již vloni, ale koronavirová situace to nedovolila. Lídr, bubeník a skladatel Oliver Steidle (hrál třeba s Peterem Brötzmannem), se obklopil představiteli dvou generací jazzové avantgardy: Danem Nichollsem (klávesy), Frankem Möbusem (kytara), Philippem Gropperem (tenorsaxofon) a Philem Donkinem (baskytara). Kapela dostála svému názvu. Zabijáčtí papežové mísili vznešené melodie a harmonie s freakovými projevy, free a power jazzem. Místy působili nesourodě, rozháraně, kdy jsem zprvu nabyl dojmu, že bubeník hraje to svoje bez ohledu na spoluhráče. Jenže to nějakým mně neznámým způsobem drželo pohromadě! Ale pak jsem záhy prohlédl; pětice na pódiu tak nesmírně rafinovaně vytvářela napětí navenek a pnutí uvnitř hudební materie. Skvělý, inspirativní večer!

Čtvrtý den (15.10.) začal již odpoledne, a to vystoupením dvojice SUSANA SANTOS SILVA & MARTIN KÜCHEN v nádherném funkcionalistickém kostele Sbor kněze Ambrože. Portugalská trumpetistka (mimochodem hrála nedávno v Praze s Anthonym Braxtonem!) a švédský saxofonista (ten již na Jazz Goes To Town vystoupil, a to v roce 2017 s fenomenální švédskou formací Angles 7) hráli takto v duu zcela poprvé. Sakrální prostor proměnili v nekonečný vesmír těch nejpřirozenějších zvuků. Stačily jim k tomu akustické nástroje; vedle trubky, sopránového a sopraninového saxofonu s častým využíváním nejrůznějších tlumítek, dusítek či (řekněme) zátek, a v případě saxofonů též vody, to byly předměty a povrchy v roli perkusí. Ty evokovaly doslova dětské hry plné bezbřehé fantazie. Součástí onoho hudebního universa byly nápodoby přírodních zvuků, lidského hemžení, meditace, pokory i vzdoru; díky využití jednoho z vystavených zvonů a nasamplovaného varhanního, ambientně laděného podkladu se v závěru linulo (pro mne) spirituální opojení...

Hlavní program toho dne se odehrál opět na pódiu Bio Central. Nejdříve vystoupili letošní rezidenti, jazzoví muzikanti nastupující generace v projektu THE SHAPE OF JAZZ TO COME VOL.2, kteří premiérovali dílo, jež společně vytvořili během předchozích tří dnů. Anežka Matoušková (zpěv), Nela Dusová (tenorsaxofon), Vít Beneš (kytara), Adam Sikora (bicí) a Luan Gonçalves (kontrabas) zahráli de facto neobyčejně soudržnou svitu, byť sycenou z nejrůznějších zdrojů. A smekám před protagonisty, že se dokázali vyhnout slepenci a´la dort pejska a kočičky! Považte, že v této směsi byly takové ingredience jako power-jazz, blues, free jazz, be bop, neidiomatická improvizace, revoluční jazz šedesátých let i s recitací, gospel, minimalismus, folkové písničkářství a dokonce trip hop! Šepoty a výkřiky...

Finále večera pak měl plně v režii polsko-norsko-dánský PIMPONO ENSEMBLE z Kodaně. A mne osobně úplně odvařil! Jonas Due (trubka, syntezátor), Jędrzej Łagodziński (tenorsaxofon), Michał Biel (barytonsaxofon), Rasmus Svale (tuba), Jonatan Uranes (baskytara, elektronika), Rafał Różalski (kontrabas) a lídr, autor kompozic Szymon Pimpon Gąsiorek (bicí) představili repertoár z jejich druhého alba Survival Kit (Love & Beauty Music, 2020). Lavina rozdrolených zvuků, jímavých témbrů a drtivého hluku s sebou brala vše, co jí stálo v cestě; jazz, soudobá vážná hudba, minimalismus, elektronické šplíchání a škrkání, progresivní rock – jedno jest! Co se týče sólových jazzových chorusů se mi nejvíce líbili tubista, kontrabasista a především trumpetista. Jednoduše řečeno (Stounům se omlouvám za tu parafrázi): It´s Only Good Music!

V sobotu 16.10. se dopoledne uskutečnil několikahodinový workshop improvizace pro každého, kdo měl zájem, který vedl původem newyorský (s italskou a španělskou krví), nyní v Praze žijící kontrabasista GEORGE CREMASCHI. Nemohlo být povolanějšího lektora! Vždyť hrál s takovými osobnostmi avantgardního jazzu, jako třeba Cecil Taylor, John Tchicai, Evan Parker či Marshall Allen...

Závěrečný festivalový koncert byl pak ve znamení vskutku jedinečného spojení velkého symfonického orchestru, tří světově proslulých improvizátorů, dvou světových premiér skladeb napsaných přímo pro festival a portrétu jednoho z nejslavnějších evropských skladatelů soudobé hudby. Takže popořádku: na pódiu stanuli Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Marko Ivanoviče, německý saxofonista a klarinetista Frank Gratkowski, portugalská trumpetistka Susana Santos Silva a švédská experimentální vokalistka Sofia Jernberg. Taková hvězdná sestava na jednom královéhradeckém pódiu se již ztěží bude opakovat! Však to také stálo dramaturga a inciátora projektu Michala Wróblewského a pořádající kulturní neziskovou organizaci kontrapunkt, z.ú. rok a půl práce! Nejdříve zazněla skladba JOGOTOTO (Joy Goes to the Town), ve které autor PETER GRAHAM (jinak také jazzový hráč, známý spoluprací s Pavlem Zlámalem, Radimem Hanouskem a dalšími osobnostmi brněnské scény) s vtipem a razancí smísil starou hudbu se současnou, včetně hutných elektronických kláves, na něž hrál Michal Nejtek (taktéž výtečný jazzový instrumentalista), a improvizačních partů všech tří sólistů. Další premiérou byla rozměrnější kompozice Lost Rituals, již zkomponoval MICHAL NEJTEK. Sólistou zde byl Gratkowski na altsaxofon a klarinet, jež hráč podrobil opravdu zevrubnému zkoumání jejich výrazových (ne)možností. Orchestr tvořil většinu času jakýsi protipól, neboť rozehrával spíše meditativní, zvukomalebné, jen občas atonální plochy. Po přestávce posluchače uhranuly skladby německého skladatele HEINERA GOEBBELSE. V osobním dialogu se symfonickým tělesem v Under Construction účinkovala Jernberg, ve dvoudílné, v poeovsky temné Writings I. a II. excelovala Silva a v Die Faust im Wappen (inspirované mimochodem Franzem Kafkou) nás všechny, včetně orchestru, doslova smetl s basklarinetem Gratkowski! Vzhledem k tomu, že aktéři tohoto projektu měli pouze tři zkoušky, považuju výsledek přímo za hudební zázrak!
A co říci na závěr?
Je dobře, že festivalová dramaturgie opět vsadila na netradiční formy jazzu a improvizované hudby vůbec. A nejen to: nechala nahlédnout až za horizont, kde lze teprve jen tušit budoucí světy!