11. - 15.10.2022, Hradec Králové, CZ   21.10.2022

Také letos festival Jazz Goes To Town představil v Bio Central rezidenční projekt The Shape of Jazz to Come, kdy se pětice mladých talentovaných muzikantů v Hradci Králové sejde, aby během několika dní vytvořila unikátní dílo přímo pro festival (Luise Volkmann – alt saxofon, Kateřina Vacková – zpěv, kontrabas, baskytara, Milan Jakeš – housle, Miloš Kunc – klavír a Jakub Švejnar - bicí). A to již potřetí, neboť jde o festivalový bonbónek nynějšího dramaturga Michala Wróblewského. Zatímco třeba vloni měla premiéru (a zároveň derniéru) neobyčejně soudržná svita, i když sycená z nejrůznějších žánrových zdrojů (power jazz, blues, free jazz, be bop, neidiomatická volná improvizace, revoluční jazz 60.let i s recitací, gospel, minimalismus, folkové písničkářství, dokonce trip hop!), tentokrát byla taková soudržnost docílena dosti jednotvárným hudebním tokem spíše neidiomatického charakteru. Čtyři tuzemští hudebníci nové generace byli doplněni renomovanou a zkušenou německou saxofonistkou Luise Volkmann, která se tu druhý den představila s vlastní formací (ale o tom samozřejmě později). Když mikrotonální, minimalistické předivo vystřídalo freejazzové běsnění, v němž se dravost odrážela od jednolitosti, aby jej rozbíjela, až se posléze vyloupl výrazný motiv a´la Ornette Coleman, pocítil jsem nával libosti. Poté přišlo logicky ztišení, jež slibovalo další dynamické proměny a vzepětí. A já čekal a čekal a pociťoval jsem čím dál neodbytněji nával naopak nelibosti. V proudu slapování, preparování, mlžení, zrnění, dušení, škrkání, frkání, mumlání, přešlapování a meditování se sice občas něco zajímavého dělo, ale k vzlétnutí už nedošlo. Bohužel. Párkrát jsem se s chutí chytil něčeho, co mi pomohlo se zorientovat, ale pak to zase kamsi zmizelo. Třeba pasáž evokující český underground 80.let (konkrétně MCH Band), roztančenost a´la Dancing In Your Head (ale to jsem si možná víc namlouval, než doopravdy slyšel) a perlivě křehký motiv připomínající Arvo Pärta. Naštěstí došlo ke katarzi v podobě hymnického závěru, který se neočekávaně změnil místo triumfu v lament, touhu a náznak naděje v návrat domů.

Poté patřilo pódium mezinárodnímu triu Dorůžka, Wyleżoł, Ballard (David Dorůžka – kytara, Piotr Wyleżoł – klavír & analogové klávesy, Jeff Ballard – bicí). Ti na svém letošním debutovém albu Andromeda´s Mystery pracují s jednoduchými melodiemi a složitými groovy okořeněnými zvukem analogových elektronických nástrojů. Tedy s něčím, co by mělo být současnému posluchači blízké. A také bylo. Zazněly samozřejmě skladby z alba, včetně All My Tomorrows, jazz-rockově šťavnaté No Electricity či nádherné pocty jazzovým velikánům Stańkovi a Vesalovi Chorale. Ale početné publikum bylo odměněno také nikde nezveřejněnou Ballardovou skladbou Happy Weather! Její antré patřilo logicky eruptivnímu sólu autora. Ballardův výkon patřil ostatně k těm nezapomenutelným; jeho groovy a polyrytmy navzdory komplikovanosti a říznosti nepostrádají citlivost a dynamickou šíři. Wyleżoł je samozřejmě mistrem hry na elektronické klávesy (v jednom syntezátorovém sóle evokoval dokonce Niemenův Katharsis!), ale tentokrát se musím přiznat k tomu, že více mi lahodil jeho klavír. Ve svojí hře spojuje Chopina a Jarretta a úžasně to kontrastuje s groovy a kytarovým brebentěním. Totiž Dorůžka se tentokrát (měl jsem ten neodbytný dojem) nemohl odpoutat od svého kroužení v kruhu virtuózních složitostí a jeho hra mi proto připomínala spíše bloudění. Skladby v tomto nazírání jsou si pak podobny jako vejce vejci. Ale aby nedošlo k omylu, set tohoto tria jsem si užil a nudu nepocítil!

Festivalový večer se tentokrát přehoupnul do pozdní noci. To v Klubu č.p.4, ve sklepních prostorách vpravdě undergroundových, zahrálo pardubické trio Frisk (Vít Hoigr – bicí, František R. Václavík – kytara a Zdeněk Závodný – saxofony). Svoji brunátnou až brutální směsí hardcore, free jazzu a volné improvizace málem zbořilo posluchači přeplněné podzemí. Jaderný power jazz rozpěnil i mocně čepované pivo. Navzdory vpravdě fyzické stísněnosti protagonisté nezapoměli na bezednou fantazii, hravost (došlo i na dudy!) a improvizační bezuzdnost. Stejně, jako tomu je na výtečném albu Rengeteg (13 raw, 2022); titul znamená totiž v maďarštině „hodně“ či „spoustu“. A tu noc toho byla opravdu přehršel!

Poslední festivalový den (sobota 15.října) zahrál v Muzeu východních Čech Originální pražský synkopický orchestr, čili legendární OPSO (Michael Chomiszak – trubka, Matěj Šmíd – trombón, zpěv, Jan Pospíšil – klarinet, saxofony, Vojtěch Pospíšil – klarinet, saxofony, Jiří Gilík – klavír, Pavel Jurečka – kontrabas, suzafon, Antonín Dlapa – kytara, banjo, perkuse a Tomáš Mika – banjo). Jde o přední český orchestr zabývající se autentickou interpretací raného amerického jazzu, blues a taneční hudby dvacátých a raných třicátých let. Byl založen v roce 1974 muzikologem Pavlem Klikarem a již od počátku udivoval neuvěřitelně věrným dobovým zvukem. A to díky přesné interpretaci hudebníků a díky studiu a analýze autentického stylu, včetně improvizace, jež byla jiná než dnes. Autentický jazz, nyní více či méně nabluesovělý, okouzlil i v prostorách historické budovy Muzea východních Čech, která byla postavena v letech 1909-1912 podle plánů významného českého architekta Jana Kotěry.

Festival vyvrcholil pozoruhodným dvojkoncertem opět v Bio Central. A to dokonce se světovou premiérou! Jako první zazněla totiž kompozice Songs pro sólový basklarinet a trubku, vokální, žesťový ansámbl a bicí nástroje Michaela Mantlera (Michael Mantler – trubka, Gareth Davis – basklarinet, Martin Opršál – marimba, vibrafon, Barbora Jirásková – soprán, Jana Vondrů – soprán, Elmaz Mrkvičková – alt, Annabelle Plum – alt, Jan Mikušek – kontratenor, tenor, Vojtěch Šembera – baryton, Štěpán Janoušek – bas, Ladislav Kozderka – trubka, Jan Přibil – trubka, Jiří Tarantík – lesní roh, Jakub Žídek – trombón, Jiří Genrt – tuba), a to pod taktovkou dirigenta Marko Ivanoviće. Tu totiž jedna z největších žijících legend světového avantgardního jazzu (je mu 79), jež úzce spolupracovala např. s Carlou Bley, Cecilem Taylorem, Roswellem Ruddem, Robertem Wyattem či Jackem Brucem a od devadesátých let je hvězdou vydavatelství ECM, vytvořila přímo pro letošní ročník Jazz Goes To Town! Za vznik tohoto díla vděčíme britskému klarinetistovi Garethu Davisovi, nyní žijícímu v Nizozemsku, který v Evropě usazené legendě, která již neměla potřebu komponovat, představil myšlenku spolupráce s vokálním ansámblem. Pro Mantlera to byla výzva, neboť nikdy předtím s vokálním ansámblem nepracoval. Myšlenka nakonec přerostla v konkrétní nabídku představit tento ambiciózní projekt v premiéře v Hradci Králové a v následné repríze ve slavném vídeňském klubu Porgy & Bess. Cyklus 15 písní na texty autora (1-5), Samuela Becketta (6-8), Ernsta Meistera (9-10) a Giuseppe Ungarettiho (11-15) reaguje na krutou válku na Ukrajině.
Vybral tedy vhodné texty mezi těmi, které již použil v minulosti. Převážně šlo o abstraktní úryvky, také o vlastní texty z alba Comment C´est (ECM Records, 2017), „které ale naopak velmi konkrétně popisují zlo války a žalostný stav lidstva obecně“, jak dodává autor. „Přestože nejde o zcela nové skladby, jsou rozhodně jiné než jejich původní verze.“ Hudba nabírala mnohdy na sakrální síle, bohatství a hustotě témbrů, vynořoval se lament či umné kontrapunktické hlasy vokální a instrumentální, pulsoval minimalismus (evokující díky marimbě Reicha) nebo se vše nořilo do ploch, z nichž vyvěraly melodie. Vše pak pohltilo hutné finále. Posluchačstvo se rozdělilo na dva tábory; jedni neřešili, zda se něco takového hodí na jazzový festival, druzí (naštěstí byli v menšině) se ošívali i nad kvalitou provedení, nejen nad žánrovou čistotou. Pravda, Mantlerovi to už tak netroubí jako dřív a basklarinetista byl zpočátku v tom ansámblovém zvuku poněkud utopený, ale koneckonců to byla prostě premiéra se vším všudy. Mne osobně atmosféra a poselství díla pohltila. Přiznám se ostatně, že tzv. Třetí proud, to jest fúzi jazzu a vážné hudby, mám nesmírně rád. A Československo bylo v tomto žánru v šedesátých letech velmocí!

Posledním festivalovým setem bylo pak vystoupení 13-členného německo-francouzsko-švédského ansámblu Luise Volkmann & Été Large (Luise Volkmann – kompozice, altsaxofon, flétna, Casey Moir – zpěv, Laurin Oppermann – zpěv, Conni Trieder – flétna, Peter Ehwald – tenorsaxofon, Rémi Fox – barytonsaxofon, Johannes Böhmer – trubka, Saskia-Marleen Dahms – trombón, Johanna Stein – violoncello, Athina Kontou – kontrabas, Yannick Lestra – klavír, Paul Jarret – kytara a Max Santner – bicí). Po zkušenosti s projevem lídryně v onom residenčním projektu The Shape of Jazz to Come Vol.3 jsem se vsadil s Martinem Brunnerem, muzikantem a zakladatelem tohoto festivalu (1995), který pak vedl úctyhodných 18 let, zda Volkmann vystřihne nějaký ten sólový chorus. Vyhrál jsem; svoje sólové umění altsaxofonistka předvedla hned v první skladbě. A skvěle nadupané, freejazzové. Kapela hrála s chutí, s nasazením, leckdy živelně, ale upřímně. Jenže to byl tak trochu guláš, více hrubě štiplavý než rozleželý, vyzrále pikantní. Power jazz se střídal s free jazzem, tu s příchutí roztančeného Karibiku či gospelové, skoro i adventní nálady (!), onde s R´n´B a popu, sem tam s příměsí jazz-rocku, ambientu, dokonce se vynořil odkudsi Mahler! Ale bavilo mne to, i když ve druhé polovině už vlastně ničím nepřekvapovali ...
Letošní ročník byl pojmenován Hlasy budoucnosti. Primárně šlo o zpěv, vokální projev, nejstarší hudební projev člověka. Stejně jako jazz samotný urazil pořádný kus cesty. I když mám poslední roky stále neodbytnější pocit, že se jaksi zauzlil, ba dokonce zašmodrchal, takže starší a často i střední generace posluchačů současným jazzovým výbojům nerozumí a dokonce jsou jimi iritováni. Na čí straně je chyba, to si netroufám rozsoudit. (A jde vůbec o chybu?) Mnozí posluchači si pak logicky kladou otázku: Takhle vypadá budoucnost jazzu?
K odpovědi budeme mít snad blíže na dalším ročníku festivalu. Jazz vejde do Hradec Králové ve dnech 10. - 14. října 2023!