8. - 12. 10. 2024, Hradec Králové, CZ   24.10.2024

30 let naděje a porozumění – takové bylo motto letošního ročníku festivalu Jazz Goes To Town, který se letos ve východočeské metropoli Hradci Králové konal již po třicáté! „Hradecká přehlídka je více zaměřena na hudbu než na publikum. Na jiných českých festivalech spíše uvažují, jak se zavděčit lidem. Hradec se skutečně chce zavděčit hlavně muzice.“ (Rudolf Dašek, 1998)

V roce 1995, tedy hned v úvodním ročníku, sem zavítalo legendární americké freejazzové těleso Art Ensemble of Chicago. Tehdy podstatná část obecenstva v průběhu koncertu odešla. A právě odvaha dramaturgů a odhodlání neuhýbat z kvality, i když zůstávala často nepochopena, umožnila festivalu vychovat posluchače nonkonformního a umělecky náročnějšího hudebního vyjádření. Dnes by vystoupení výše uvedených freejazzových divousů bylo přijato bezpochyby s vřelým nadšením ...

Ostatně to bylo konstatováno v kavárně Artičok při setkání dramaturgů Martina Brunnera st., zakladatele festivalu a vůdčího ducha prvních dvaceti let (s výjimkou dvou ročníků), Zdeňka Závodného (2015-2019) a Michala Wróblewského (2020-dosud), jež jsem měl tu čest moderovat. Díky nim na festival v minulých letech zavítaly takové osobnosti jazzové hudby, jako např. John Surman, Albert Mangelsdorff, Dave Holland, Miroslav Vitouš, Lynne Arriale, Terry Bozzio, World Saxophone Quartet, John Scofield, Peter Brötzmann, Steve Swell, trio Vein, Nate Wooley, Cooper-Moore, Chad Taylor, Paal Nilssen-Love, Michael Mantler, Trondheim Jazz Orchestra či Luke Stewart ...

Kavárna Artičok, 8. října:
„Láska ke kořenům“

Dorůžka – Fischmann – Novák (CZ) (David Dorůžka – kytara, Robert Fischmann – flétny, perkuse, zpěv a Martin Novák – bicí, perkuse & Marcel Bárta – basklarinet, tenorsaxofon, Štěpán Janoušek – trombón a Luboš Soukup – klarinet, tenorsaxofon). Ať posluchači znají židovské tradice a náboženství či nikoli, album Gilgul je bezpochyby osloví. Samotnou hudbou. Religiózní obsah prosakuje tak či onak; při koncentrovaném poslechu lze cítit, že hudba proniká do srdce. A že tryská ze srdce … To jsem napsal ve své recenzi debutového alba tria. A jeho vystoupení, které festival otevíralo, to plně potvrdilo. Zazněly také dvě zbrusu nové skladby, jež učinily koncert vpravdě autentickým a také dobrodružným. Fischmannova a Dorůžkova sóla byla šťavnatá a bez klišé, stejně tak dechová sekce, která nastoupila v druhé polovině vystoupení. To vše způsobilo mocnou gradaci festivalového setu!

Knihovna města Hradec Králové, 9. října:
"Svobodné myšlenky"

Philipp Gropper & PHILM (DE/AT) (Philipp Gropper – tenorsaxofon, Elias Stemeseder – klavír, syntezátor, Robert Landfermann – kontrabas a Leif Berger – bicí). Koncert této formace držela pohromadě (a ve stavu napětí) především rytmika plus klávesy. Hodně minimalistické až dronové pasáže se střídaly s pulsací, sekanými frázemi, rozvolněnými výlety, přemítavostí či naopak pouťovostí. Tady bylo co poslouchat. Jenže lídr, saxofonista, v této zvukové a rytmické mase jaksi bloudil. Nějak se nemohl zachytit. A také těžko mohl, když rozsekal melodičnost na cucky! Zpočátku to vypadalo nadějně, čekal jsem napětí, jež by mohlo vznikat tímto přístupem, ale místo něj začala převládat nuda. A tak jsem přestal vnímat primárně saxofon a soustředil se na to okolo něj. Tím jsem se nudy zbavil.

TONGU (CZ/BR) (Martin Debřička – tenorsaxofon, Jan Jirucha – trombón, Michal Nejtek – klavír, mikrotonální syntezátor, Jan Bára – elektrická kytara, lap steel kytara, Luan Gonçalves – baskytara a Jan Chalupa – bicí). Tongu je nové uskupení, jež vzniklo na podzim loňského roku. A za ten rok se stmelilo do pozoruhodného hudebního organismu, které by se dozajista líbilo i Zappovi. Z kláves se řinuly drony a hodně psychedelie, dechy brumlaly, prosakovaly, místy značně procezené, rytmika bouřila a pulsovala jako při infarktu, kytara nebyla nijak nápomocna zklidnění a zlahodnění. A tak se střídaly a různě mísily power jazz, cosmic fusion, free jazz, mlha z hor (výraz otce festivalu Martina Brunnera st. pro ambientní řinutí), funky rytmy, soudobá vážná hudba, neidiomatické propletence i melodie jako z jiné galaxie. Tohle mne moc bavilo!

Studio Beseda, 10. října:
„Intimní konverzace“

Maniucha & Ksawery (PL) (Maniucha Bikont – zpěv a Ksawery Wójciński – kontrabas, zpěv). Večer dvojic zahájilo polské duo v české premiéře, jež interpretovalo lidové písně z polsko-ukrajinského pomezí, zasahujícího do Polesí a Volyně. V této výrazové prostotě se nahota člověka mísila se syrovostí života. Písně byly poskládány do příběhu od zážehu lásky po smrt, halekačky se střídaly s melancholií a lamentem. Zpěvačka zpívala srdcem, nepřikrášleně, přesto svůj projev dokázala ozvláštnit rytmickými anomáliemi, jež se zprvu zdály jako pouhé zapomenutí textu. Kontrabasista střídal oba způsoby hry; obvzlášť jsem si vychutnával tu notně zašpiněnou smyčcem.

Maja S. K. Ratkje & Stian Westerhus (NO) (Maja S. K. Ratkje – zpěv, harmonium, housle a Stian Westerhus – zpěv, akustická kytara). Norské duo, v české premiéře, začalo zvolna, jakoby nesměle, až skoro vystrašeně, takže výraz byl neuspořádaný, neukotvený. Záměr? Každopádně o to větší prozření to bylo v okamžiku, kdy došlo na Shakespeara! Tudíž na materiál z letošního alba All Losses Are Restored. Zdálo by se, že tento anglický renesanční velikán už dneska nemůže překvapit, ale chyba lávky! Najednou je tu až uhrančivá směs folku, gospelu a renesanční košatosti, celá škála opravdových lidských emocí. Náladou to evokovalo tu posledního newyorského trubadúra Davida Garlanda, onde psychedelického Syda Barretta či roztouženou severskou vílu.

Petrof Gallery, 11. října:
„Čerstvé nápady“

František Uhlíř Team (CZ/UK) (Andy Schofield – altsaxofon, příčná flétna, Stanislav Mácha – klavír, František Uhlíř – kontrabas a Pavel Razím – bicí). František uhlíř je již vpravdě legendární český kontrabasista! Ostatně jeho uskupení Team, fungující již od roku 1989, je vlajkovou lodí; vystřídala se v něm řada instrumentalistů, včetně těch mladých, tehdy začínajících (hrál u něj i tehdy dvacetiletý Michal Wróblewski!). Tentokrát se nechal nalodit britský saxofonista a flétnista Andy Schofield. Vystřihli nejen Uhlířovy autorské skladby (Nenazvaná, Giulio, From Heart To Heart, Just For Us) a Schofieldovu kompozici Night Colours, ale také standardy a moderní skladby z repertoáru Shortera a Gomeze. Uhlíř hrál s vervou a razancí, basové figury proměňoval v polyrytmické proudy lávy; de facto nepřetržitě sóloval, aniž by ale ztratil jasný směr.

Bio Central:

The Shape of Jazz to Come vol. 5 (CZ/GR/PL) (Niki Kokkoli – saxofon, Jan Michálek – saxofon, Jan Bára – kytara, lap steel kytara, Miloš Klápště – kontrabas, baskytara a Szymon Gąsiorek – bicí). V pořadí již pátý rezidenční projekt ve světové premiéře, pojmenovaný po přelomovém albu jazzové historie, který nahrál Ornette Coleman na konci padesátých let dvacátého století, mne (přiznám se) zaskočil. Nešlo ani tak o pořádnou dávku mnohdy brutální elektroniky (nechyběl ani drum´n´bass), bloudivé rozvolnění či nonverbální, nehudební prvky, ale o celkový tvar, či lépe řečeno netvar. Měl jsem pocit, že v okamžiku, kdy se v hudbě začal objevovat nějaký projev odkazující k obyčejnému modernímu jazzu jako takovému, aktéři považovali za povinnost jej okamžitě zadusit něčím výrazově radikálním. Chápu tento přístup jako snahu vyhnout se klišé, ale došlo tak na příslovečný dort pejska a kočičky, což je vlastně taky klišé. Jistě, jazz je dneska už prakticky vše, co si přejeme, aby byl, a je to nadmíru dobrodružné, vzrušující. Ale méně by bylo více ...

Horse Orchestra (DK/IS/NO/SE) (Erik Kimestad – trubka, Ingimar Andersen – saxofon, Petter Hängsel – trombón, Kristian Tangvik – tuba, Jeppe Zeeberg – klavír, Nicolai Kaas Claesson – kontrabas a Rune Lohse – bicí). Ale tahle parta, v české premiéře, mne smetla (samozřejmě v dobrém)! Šlapající směs dechovky (neworleánské, funerální, germánské i té radikální), dixielandu, minimalismu, kabaretu, swingu, vážné hudby a free jazzu musela strhnout každého, kdo má uši funkční. Sehranost kolektivu byla natolik dokonalá, že hudba působila spontánně, explozivně, což není oxymóron; kapela tak zněla i v případě zčásti parodického uchopení Gershwinova fláku I Got Rhythm. Troufla si i na Adagio z Händelovy Vodní hudby! Tmelícím prvkem velkolepé hudební produkce septeta byl očividně klavír Jeppeho Zeeberga, který ostatně vypadal jako Mozart; stejně tak i u klavíru divočel, a přitom vše řídil. Však také drtivá většina autorského repertoáru pochází právě z jeho pera. Dokázal ale také vystřihnout naprosto free sólo ve stylu Cecila Taylora! I sólové party ostatních členů byly skvělé; vyzvednul bych ovšem výkon altsaxofonisty Ingimara Andersona a především trumpetisty Erika Kimestada, jinak člena úderky (Exit) Ingebrigt Håker Flaten´s Knarr, jež v Hradci Králové excelovala před dvěma lety.

Pavija´n Pub:

Blues Bond (CZ) (Jakub Zomer – Hammond organ a zpěv, Jiří Hokeš – kytara, Jakub Doležal – saxofony a Martin Kopřiva – bicí). Hraní v hospodě, na kterém si město Hradec Králové zakládá od počátku festivalu (a kvůli čemuž to zakladatel festivalu Martin Brunner v roce 2014 zabalil), naplnilo bluesové kvarteto. A nutno dodat, že se toho zhostilo na výbornou. Dokázalo eliminovat pijáckou vřavu až blues-rockovým tahem, syceným nejen el. kytarou Jiřího Hokeše, ale též hammondkami lídra Jakuba Zomera. Také sóla saxofonisty Jakuba Doležala, jenž střídal sopránku, tenora a baryton, měly patřičnou šťávu a razanci. A to i v pomalých dvanáctkách. Vedle bluesových standardů zazněly i pecky Ray Charlese, včetně slovutné Georgia On My Mind, která tento festivalový set uzavírala.

Sbor kněze Ambrože, 12. října:
„Naděje a porozumění“

Kaja Draksler (SI/NL) (Kaja Draksler – varhany). Slovinskou pianistku a improvizátorku nemusím čtenářům 1. slovenského jazzového portálu skjazz.sk představovat; před časem tu byl s ní publikován exkluzivní rozhovor. Ale festivalové vystoupení v Hradci Králové, ve světové premiéře, bylo ojedinělé! Nastudovala tu totiž kompozici pro sólové kostelní varhany! A byl to vskutku zážitek! Zvonivý drone a alikvótní proud, pozvolna zahušťovaný, se proměnil v glassovský minimalismus s výrazným motivem, přelévajícími se barvami a pulsujícími rytmickými figurami. Poté proud zprůzračněl, zavládly delší plochy, čisté, tekoucí. Z nich se vynořil zpěv cezený přes vokodér, a s ním smutek, umocněný osudovostí hlukové hloubky. Varhanní zvuk se rozvolnil, pulsace se proměnila v zneklidňující, nepravidelné vrásnění, do toho evokace válečného poplachu. Naštěstí závěr kompozice díky čistoskvoucímu lidskému hlasu a vokálu přinesl naději a víru.

Muzeum východních Čech:

Hot Brew (CZ/RO) (Štěpán Flagar – saxofony, Vojta Drnek – akordeon, zpěv, Jan Lacina – kytara a Michael Acker – kontrabas). Swing jako osvěžení! Takhle vyznělo vystoupení pozoruhodného kvarteta se fenomenálním akordeonistou Vojtou Drnkem. Ten je znám spíše jako experimentátor, ale tady se pouští svým jedinečným způsobem do starého jazzu. Ale nečiní tak po vzoru Kamila Běhounka, jak by se logicky nabízelo, ale hraje po svém, navýsost moderně, přesto jiskřivě! Zvuk swingového kvarteta ovlivňuje zásadně, takže repertoár převážně z pera Duka Ellingtona a Counta Basieho vyznívá opravdu svěže, veskrze současně.

Bio Central:

Amirtha Kidambi’s Elder Ones (US) (Amirtha Kidambi – zpěv, harmonium, syntezátor, efekty, Matt Nelson – sopránsaxofon, efekty, Nick Dunston – kontrabas, efekty, Jason Nazary – bicí, elektronika a Alfredo Colon – tenorsaxofon, efekty). Amirtha Kidambi je umělkyně a společenská či politická aktivistka, která se sice narodila již ve Spojených státech, ale její rodiče byli Pákistánci. Její festivalové vystoupení, v české premiéře, mělo dvojí tvář. Průvodní komentář, kterým uváděla poměrně obsáhle každou skladbu, a samotná hudba. Přiznám se, že jsem si občas připadal jako při hodině normalizační občanské výchovy či PŠM na vojně. Naštěstí hudební složka to vždycky napravila. Úvodní Third Space pojednával o protiasijském rasismu, který v Americe vzrostl během pandemie, z níž byla obviňována Čína. Směs elektroniky, mysterií indického harmonia, hard bopu a free jazzu naplnil prostor až omamně. Farmer´s Song napsala Kidambi v reakci na protesty farmářů v Indii, jež byly největším masovým dělnickým hnutím v dějinách světa. Tato píseň je pro všechny pracující na celém světě, kteří bojují proti vykořisťování, za ekonomickou a pracovní spravedlnost. Uf! Elektronické ruchy drtily indický kolorit, harmonium opět omamoval, vybuchlo sólo na bicí, zněl melodický tenorsaxofon, freejazzový tenor a kontrabas drásaný smyčcem, gradace vyvrcholila hymnickým finále. Skladba New Monuments byla poctou všem lidovým hnutím za spravedlnost, od studentů, dělníků, klimatických aktivistů, za tělesnou autonomii žen a trans lidí po celém světě a také za osvobození Palestiny od izraelských fašistů. Uff! Kidambi se tu ovšem projevila jako excelentní zpěvačka s obrovským rozsahem. A poté se utrhla lavina free jazzu a brutální elektroniky, která nakonec ústila do jímavé melodie, do vyjádření naděje ...

Peter Evans EXTRA feat. Petter Eldh & Jim Black (US/SE) (Peter Evans – pocket trumpet, trubka, Petter Eldh – kontrabas a Jim Black – bicí). To, co dokáže vymáčknout z kapesní trubky (pocket trumpet či piccolo trubky) Peter Evans, v české premiéře, je neuvěřitelné! Záviděl by i Don Cherry ... A s rytmikou, navíc posílenou elektronikou, již tvoří neméně fantastický bubeník Jim Black a kontrabasista Peter Eldh, se na pódiu děly freejazzové zázraky! (Peter Eldh je na skjazz.sk dostatečně znám, a to třeba díky exkluzivnímu rozhovoru; vloni na festivalu v Hradci Králové pak doprovázel zpěvačku Lucii Cadotsch v jejím projektu Speak Low II.) Hned od počátku to do nás trio pralo pod tlakem, nemilosrdně, nesmiřitelně. Dynamika se ale neustále proměňovala, takže jsme my, posluchači, nebyli zahlceni chaosem, nýbrž sevřenou, pulsující, plazmatickou masou absolutně svobodného, ničím neohraničeného hudebního vyjádření. Energie proudila z pódia do hlediště a zpět, aniž by se tříštila či dokonce vysávala. Trubka místy zněla jako elektronicky modifikovaná, byla poháněna nekonečným dechem, její zvuk se dokonce vrstvil! Evans na ni hrál také hodně fyzicky, až z ní vytékaly potoky slin. Někdy zněla jako sopránka ... To se nedá popsat, to se musí slyšet! Skutečné vyvrcholení letošního ročníku Jazz Goes To Town!

Tenhle festival se dá těžko zprostředkovat slovy. Natolik je jiný. Snad jsem z něj sem přenesl aspoň kousíček zážitků, vjemů, kousíček jedinečného jazzového světa.