LP Lilamors

Apple Music, 2023   05.03.2024

Začalo to v září covidového roku 2020. Objevilo se album s názvem Acts! (vydal nezávislý label Klopotec), jež natočila slovinská (v Basileji žijící) zpěvačka Ana Čop s německým klavíristou Thilo Seeversem. Nyní se k této dvojici připojil švýcarský zvukový designer a elektronik Jaka Arh a vzniklo tak uskupení Lilamors, jež vloni vydalo album pod drásavým titulem Když jsem mrtvá, můj nejdražší. Představím zvlášť zpěvačku (ta se vloni mimochodem objevila také na albu Roberta Jukiče Odtenki sreče, které jsem tu recenzoval). Narodila se v Lublani. Nejdříve studovala klasický klavír a muzikologii na tamní univerzitě, poté se věnovala jazzovému zpěvu na University of Music and Performing Arts v rakouském Grazu a magisterský titul dokončila na prestižní Jazzcampus School v Basileji. „Jedna věc, která napadá hudebníky nejvíce, je najít svůj vlastní hlas v potopě všech těch hudebních vlivů a informací, které tento šílený svět nabízí. A já ji našla v lyrické intimitě lidského hlasu,“ řekla Ana Čop. A v tom vidím zásadní problém jako jazzový kritik. Mohl bych to shrnout do lakonické věty Unylost neznamená lyričnost, a už vůbec ne jazzovou, ale příčí se mi album, které reflektuje tragický dopad covidové pandemie a zabývá se smrtí, posmrtným životem a vším, co s tím souvisí, jen tak šmahem ruky smést se stolu. Ostatně: zda je toto album o smrti, nebo spíše o znovuzrození, jak některé písně naznačují, to je na posluchači. Každopádně jejich provedení je ale podle mého názoru často jaksi bez života. Na albu zní sedm autorských skladeb plus předehra a v závěru ještě dvě z nich v podobě singlů. Hudebně se to tváří experimentálně, občas až étericky či naopak nervózně. Nic, co bychom neznali z hájemství ambientu a elektronické hudby obecně. Naštěstí zvuková materie si zachovává improvizačního ducha, takže občas je to nepředvídatelné. A když zpěvačka opustí svůj lyrický ponor (nebo andělskou vzletnost?), pak je to dokonce vzrušující! Textová stránka je ale bezpochyby pozoruhodná. Ani zde nechybí text Jamese Joyce (1882-1941), který kraloval již na debutu (But Still, She Cries). Přítomna je tu též anglická básnířka 19. století Christina Rossetti (Dream Land a titulní When I Am Dead, My Dearest), americká básnířka a novinářka Clare Harner (1909-1977), jejíž verše doplňují sdělení titulní písně, a konečně slavná Emily Brontö (She Dried Her Tears).

Hrají:
Ana Čop – zpěv
Thilo Seevers – piano
Jaka Arh – zpracování zvuku, elektronika